Barová lavice - Hana Hegerova

Já bejvávala lavice

A co mám říkat — samej plyš

A neznala jsem štěnice

A neznala jsem, co je myš

Třpytila jsem se pozlátky

A věřila, že nevyblednou

A těšila se na zadky

Které si na mě jednou sednou

Čtyřicet let jsem sloužila

V šedivém baru, ve kterém

Se neustále snoubila

Absolutní tma se šerem

Ačkoli bylo docela maličko

Vidět v onom šeru

Já přece jenom viděla

A slyšela, no na mou věru

Já pamatuju básníka

Kterej si na mě denně sedal

A kterej místo u mlíka

U kontušovky štěstí hledal

Kdybych já, račte odpustit

Básníkem snad se mohla stát

Nedala bych si chvíli klid

A musela bych psát a psát

O hysterické blondýně

O muži s cizím dialektem

A o těch, kteří jedině

Si umí pestřit život sektem

Kdybych já byla básníkem

Sepsala bych svou minulost

A za posledním puntíkem

Bych jednou provždy řekla «dost»

A nikdy víc bych nesedala

V šedivém baru, ve kterém

Jak už jsem jednou předeslala

Se snoubila tma se šerem

Škoda, že jsem jen lavice

A nemám špetku nadání

Já kdybych měla ambice

Pustila bych se do psaní

Žila bych jako pták

Byla bych veselá

Teď jsem však, teď jsem však

Šedivá, omšelá

Teď jsem však, teď jsem však

Šedivá, omšelá

Nesmějte se mi prosím vás

To víte — moli, prach a čas

I used to be a bench

And what should I say - plush yourself

And I didn't know bedbugs

And I didn't know what a mouse was

I glistened with tinsel

And she believed they wouldn't fade

And she was looking forward to her asses

Which will sit on me one day

I served for forty years

In the gray bar in which

She kept getting married

Absolute darkness with gloom

Although it was quite small

See in that gloom

I did see

And she heard, to my credit

I remember the poet

Who sat on me every day

And what a place for milk

He was looking for happiness with the contour

If I do, please forgive

Perhaps she could have become a poet

I wouldn't rest for a moment

And I would have to write and write

About a hysterical blonde

About a man with a foreign dialect

And about those who alone

He can cultivate life with sparkling wine

If I were a poet

I would write my past

And behind the last dot

I would say "enough" once and for all

And I would never sit again

In the gray bar in which

As I said before

Darkness and gloom were fading

Too bad I'm just a bench

And I don't have a hint of talent

If I had ambitions

I would start writing

I would live like a bird

I would be happy

I am now, I am now

Gray, shabby

I am now, I am now

Gray, shabby

Please don't laugh at me

You know - moths, dust and time